Věnujte prosím pozornost prohlášení, které na svém mimořádném zasedání dne 3. září 2012 formulovalo Předsednictvo ERC v ČR:

V současné době se nejenom v mediálním prostoru objevily obavy, zda zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi neprolamuje hranici 25. února 1948 jako výchozího okamžiku řešení restitučního problému. Po prolomení této hranice by nastala situace s těžko předvídatelnými důsledky vůči našemu státu. Skutečností je, že k prolomení hranice února 1948 by mohlo paradoxně dojít nepřijetím zmíněného zákona než jeho přijetím.
Dikce návrhu, umožňující vydávání majetku zabaveného po roce 1948 na základě zákona č. 142/1947 Sb., kolem kterého je aktuálně tolik diskuzí, je slovo od slova opsána z platného zákona o půdě. V našem právním řádu se nejedná o žádnou novinku. Je to schvalování již schváleného. Pokud zákon o půdě hranici února roku 1948 neprolomil, proč by jej měla prolomit stejná formulace v zákoně o majetkovém vyrovnání? Aby to nestačilo, zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi navíc výslovně uvádí, že předmětem úpravy tohoto zákona jsou pouze majetkové křivdy z období počínající 25. únorem 1948 a končící 1. lednem 1990. Pokud některé církvi bylo cokoli zabaveno třeba již 24. února 1948 podle dřívějších zákonů, má prostě smůlu a náhrada se jí týkat nebude. Stát takový majetek vydat nemůže.
Alternativou k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi je živelné neregulované vydávání zabaveného církevního majetku soudní cestou, k čemuž svým rozhodnutím otevřel stavidla Ústavní soud. Pokud existují obavy, že by přijetím zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi došlo k prolomení února 1948, je to obava lichá, neboť se tak nestalo ani přijetím zákona o půdě. Mnohem snáze si však lze představit situaci, že k prolomení této hranice by mohlo dojít v případě živelné a nikým nekontrolovatelné laviny soudních jednání bez přijetí navrhovaného zákona.
Joel Ruml, předseda
Daniel Fajfr, 1. místopředseda
Dušan Hejbal, 2. místopředseda