Odebírat RSS
ČRo6, Slovo na neděli, 30.1.2010, Daniel Raus
Na příští pondělí vychází malé, ale důležité výročí. Bude to 20 let, co začalo pravidelné vysílání náboženských pořadů na vlnách Českého rozhlasu.
Už předtím byla sice vysílána novoroční mše z katedrály svatého Víta, nicméně za historický počátek se považuje 1. únor 1990, kdy byla také zřízena malá redakce, čítající čtyři členy. V jejím vedení se za ta léta vystřídala řada lidí � Jiří Zajíc, Karel Vepřek, Miloš Rejchrt, Marcela Švejnohová nebo Lenka Svobodová � a působily v ní osobnosti jako Miloslav Fiala nebo Petr Kolář. Dnes je v ní (kromě Karla Vepřeka a Lenky Svobodové) i Teresie Bečková a Petra Kaluschová � a neformálně Eva Hůlková. Bez ohledu na osoby a obsazení zůstala přitom jedna věc beze změny: potřeba přinášet do českého éteru informace o dění z takzvaně �náboženského světa�, stejně jako postoje a názory různých lidí tohoto �světa�.
Kdybychom nastoupili do zázračného, pohádkového vozu, který by nás v duchu sci fi přenesl o dvě desetiletí zpět, zažili bychom opět onu neopakovatelnou atmosféru, plnou ideálů a očekávání. Dobu, kdy se zdálo, že všechno půjde hladce, že to nejhorší máme za sebou, že zlo je zahnáno daleko za hranice tehdejšího Československa, a my že máme svoji cestu, která z nás udělá něco mezi Švýcarskem a bahamským rájem na zemi. Zažili bychom opět naplno úctu, které se těšily církve po 40 letech útlaku ze strany komunistů a jejich státostrany. Té strany, která věřila, že poručí nejenom větru a dešti, ale taky svobodným lidem. Strany, která zaslepeně věřila, že náboženstvím definitivně odzvonilo, že jednou všechna odumřou, a když jim to bude dlouho trvat, tak jim uštědří ránu z milosti, aby šly dějiny kupředu a nemusely kvůli několika tmářům přešlapovat na místě. Útlaku komunistické strany, která se díky vlastní ideologii sama stala zjevnou formou náboženské organizace, i když si nakonec (pro mnohé paradoxně) víru v komunismus uchovalo jen pár jedinců, kteří ani při nejlepší vůli nepochopili, kam dějiny ve skutečnosti směřovaly.
Církev to ale všechno přestála a po soudruzích a jejich ideologii zbylo jakési duchovní prázdno, které bylo najednou třeba něčím naplnit, a lidé si mysleli, že právě náboženské organizace mají co nabídnout, když už byl přetaveny ohněm pronásledování. Kdybychom se ale vrátili do těch nadšených časů s tím, co víme dnes, byli bychom nejspíš celkové atmosféře tak trochu vzdáleni, neboť už by nám bylo jasné, že zanedlouho ji vystřídá takzvaná �blbá nálada�, že Češi a Slováci (přesněji řečeno jejich politické reprezentace) se rozhodnou pro velký středoevropský rozvod, že ze sympaticky nalinkované privatizace se stanou obří tunely a že i to dobré jméno církve brzo skončí za oponou majetkových otázek a sporů o svatovítskou katedrálu � přesně o tu katedrálu, ze které se 1. ledna 1990 vysílal onen přímý přenos Českého rozhlasu.
Náboženská redakce v tom plavala tak trochu jako bárka na rozbouřených vodách. Všechno ale přežila, i když proplouvala někdy hromy a blesky. I na ní nastala ovšem jistá proměna. Zatímco na počátku to byli lidé z duchovního prostředí, kteří se posadili za mikrofon, doba si vyžádala i zde určitou profesionalizaci, tedy novináře, kteří mají schopnost mapovat dění onoho �náboženského světa� jako novináři. Změnilo se i zadání, které až na výjimky zní jednoznačně: vysílat pro běžné posluchače jednotlivých stanic Českého rozhlasu, mluvit jejich jazykem a přinášet informace a názory tak, aby jim sloužily, nikoliv aby je k něčemu vedly.
Mimochodem, za pozornost stojí v této souvislosti samotný termín �náboženský svět�. Já sám ho často používám, když se mluví o životě církví nebo různých náboženských komunit. Kdybychom ale šli do hloubky, zjistíme, že existuje jenom jeden svět, který je jak politický, tak i náboženský. Že politická a kulturní dimenze veřejného života se s tou duchovní prolíná, ať už to připouštíme nebo ne. Ostatně, nejkrásnějším důkazem tohoto prolínání se stal v minulém století sám komunismus, který se tvářil jako přísně �vědecký� a tedy i přísně ateistický, ale když přišlo na lámání chleba, nabral nečekaně náboženskou podobu například v časech ruského stalinismu, čínského maoismu, kambodžského polpotismu nebo severokorejské dynastie Kim Ir-sena a jeho syna Kim Čong-ila.
V posledních letech to ale není zdaleka jediný důkaz, že člověk je politický a náboženský. I západní liberálové měli dlouho tendenci odkazovat náboženství do soukromí jednotlivců nebo různých komunit s tím, že takový model přece odpovídá oddělení církve a státu, neboť demokratický stát má být nábožensky neutrální. To je samozřejmě pravda, ale mnozí západní liberálové zašli ještě o krok dál v přesvědčení, že je stejně jedno, čemu lidé věří, protože všechna náboženství jsou konec konců na stejné úrovni. Tvrdým vystřízlivěním bylo pro tyto lidi 11. září 2001, kdy se ukázalo, že vůbec není jedno, čemu kdo věří, neboť nešťastné oběti v letadlech, směřujícíh k New Yorku a Washingtonu, skončily v rukách šílenců, konajícíh v ryze náboženském přesvědčení.
Pro vysílání Českého rozhlasu je to důležité. Náboženská redakce v něm proto má svoje místo, neboť interpretovat dění kolem nás, vytvářet prostor pro dialog různých náboženských směrů a informovat o duchovních aspektech událostí, to vše patří ke službě veřejnoprávního média. Ba co víc, ne náhodou sídlí Redakce náboženského vysílání na stanici, kterou právě posloucháte, tedy na Šestce, která si jako své motto zvolila větu �pojïte s námi do hloubky�. Šestka navázala na tradici Svobodné Evropy, a ta vždy chápala náboženské pořady jako naprosto samozřejmou součást služby lidem za železnou oponou. Bylo to v dobách, kdy si Američané dali dokonce i na bankovky onu tisíckrát vysmívanou větu �V Boha doufáme�. Tenhle nápis měl ale důležitý smysl ve chvíli, kdy sovětský vůdce Nikita Chruščov bušil v OSN botou do stolu, a kdy vykřikoval: My vás pochováme.
Jaká je tedy budoucnost náboženského vysílání Českého rozhlasu? Řekl bych, že stejná jako budoucnost naší svobody. Jedna z věcí, kterou jsme v uplynulých dvaceti letech zjistili, je prostý fakt, že svoboda není jednou daná. Nespadla nám z nebe. Je třeba ji hájit, pěstovat, a když nám ji chce někdo vzít, tak za ni bojovat. Náboženská víra nikdy nesmí být v konfliktu se svobodou, jinak se stává nebezpečně výbušným materiálem. Když je ale se svobodou v harmonii, pak se stává naopak zrojem obrovské motivace a energie, díky které dokázali lidé už mnohokrát nemožné. Dvacet let od založení náboženské redakce je zde tedy dobrá zpráva. Český rozhlas je ve službách demokracie a porozumění. A při pohledu na období, které je za námi, je určitě na místě pocit vděčnosti. Kromě jiného i vůči vám, posluchačům.
Na příští pondělí vychází malé, ale důležité výročí. Bude to 20 let, co začalo pravidelné vysílání náboženských pořadů na vlnách Českého rozhlasu.
Už předtím byla sice vysílána novoroční mše z katedrály svatého Víta, nicméně za historický počátek se považuje 1. únor 1990, kdy byla také zřízena malá redakce, čítající čtyři členy. V jejím vedení se za ta léta vystřídala řada lidí � Jiří Zajíc, Karel Vepřek, Miloš Rejchrt, Marcela Švejnohová nebo Lenka Svobodová � a působily v ní osobnosti jako Miloslav Fiala nebo Petr Kolář. Dnes je v ní (kromě Karla Vepřeka a Lenky Svobodové) i Teresie Bečková a Petra Kaluschová � a neformálně Eva Hůlková. Bez ohledu na osoby a obsazení zůstala přitom jedna věc beze změny: potřeba přinášet do českého éteru informace o dění z takzvaně �náboženského světa�, stejně jako postoje a názory různých lidí tohoto �světa�.
Kdybychom nastoupili do zázračného, pohádkového vozu, který by nás v duchu sci fi přenesl o dvě desetiletí zpět, zažili bychom opět onu neopakovatelnou atmosféru, plnou ideálů a očekávání. Dobu, kdy se zdálo, že všechno půjde hladce, že to nejhorší máme za sebou, že zlo je zahnáno daleko za hranice tehdejšího Československa, a my že máme svoji cestu, která z nás udělá něco mezi Švýcarskem a bahamským rájem na zemi. Zažili bychom opět naplno úctu, které se těšily církve po 40 letech útlaku ze strany komunistů a jejich státostrany. Té strany, která věřila, že poručí nejenom větru a dešti, ale taky svobodným lidem. Strany, která zaslepeně věřila, že náboženstvím definitivně odzvonilo, že jednou všechna odumřou, a když jim to bude dlouho trvat, tak jim uštědří ránu z milosti, aby šly dějiny kupředu a nemusely kvůli několika tmářům přešlapovat na místě. Útlaku komunistické strany, která se díky vlastní ideologii sama stala zjevnou formou náboženské organizace, i když si nakonec (pro mnohé paradoxně) víru v komunismus uchovalo jen pár jedinců, kteří ani při nejlepší vůli nepochopili, kam dějiny ve skutečnosti směřovaly.
Církev to ale všechno přestála a po soudruzích a jejich ideologii zbylo jakési duchovní prázdno, které bylo najednou třeba něčím naplnit, a lidé si mysleli, že právě náboženské organizace mají co nabídnout, když už byl přetaveny ohněm pronásledování. Kdybychom se ale vrátili do těch nadšených časů s tím, co víme dnes, byli bychom nejspíš celkové atmosféře tak trochu vzdáleni, neboť už by nám bylo jasné, že zanedlouho ji vystřídá takzvaná �blbá nálada�, že Češi a Slováci (přesněji řečeno jejich politické reprezentace) se rozhodnou pro velký středoevropský rozvod, že ze sympaticky nalinkované privatizace se stanou obří tunely a že i to dobré jméno církve brzo skončí za oponou majetkových otázek a sporů o svatovítskou katedrálu � přesně o tu katedrálu, ze které se 1. ledna 1990 vysílal onen přímý přenos Českého rozhlasu.
Náboženská redakce v tom plavala tak trochu jako bárka na rozbouřených vodách. Všechno ale přežila, i když proplouvala někdy hromy a blesky. I na ní nastala ovšem jistá proměna. Zatímco na počátku to byli lidé z duchovního prostředí, kteří se posadili za mikrofon, doba si vyžádala i zde určitou profesionalizaci, tedy novináře, kteří mají schopnost mapovat dění onoho �náboženského světa� jako novináři. Změnilo se i zadání, které až na výjimky zní jednoznačně: vysílat pro běžné posluchače jednotlivých stanic Českého rozhlasu, mluvit jejich jazykem a přinášet informace a názory tak, aby jim sloužily, nikoliv aby je k něčemu vedly.
Mimochodem, za pozornost stojí v této souvislosti samotný termín �náboženský svět�. Já sám ho často používám, když se mluví o životě církví nebo různých náboženských komunit. Kdybychom ale šli do hloubky, zjistíme, že existuje jenom jeden svět, který je jak politický, tak i náboženský. Že politická a kulturní dimenze veřejného života se s tou duchovní prolíná, ať už to připouštíme nebo ne. Ostatně, nejkrásnějším důkazem tohoto prolínání se stal v minulém století sám komunismus, který se tvářil jako přísně �vědecký� a tedy i přísně ateistický, ale když přišlo na lámání chleba, nabral nečekaně náboženskou podobu například v časech ruského stalinismu, čínského maoismu, kambodžského polpotismu nebo severokorejské dynastie Kim Ir-sena a jeho syna Kim Čong-ila.
V posledních letech to ale není zdaleka jediný důkaz, že člověk je politický a náboženský. I západní liberálové měli dlouho tendenci odkazovat náboženství do soukromí jednotlivců nebo různých komunit s tím, že takový model přece odpovídá oddělení církve a státu, neboť demokratický stát má být nábožensky neutrální. To je samozřejmě pravda, ale mnozí západní liberálové zašli ještě o krok dál v přesvědčení, že je stejně jedno, čemu lidé věří, protože všechna náboženství jsou konec konců na stejné úrovni. Tvrdým vystřízlivěním bylo pro tyto lidi 11. září 2001, kdy se ukázalo, že vůbec není jedno, čemu kdo věří, neboť nešťastné oběti v letadlech, směřujícíh k New Yorku a Washingtonu, skončily v rukách šílenců, konajícíh v ryze náboženském přesvědčení.
Pro vysílání Českého rozhlasu je to důležité. Náboženská redakce v něm proto má svoje místo, neboť interpretovat dění kolem nás, vytvářet prostor pro dialog různých náboženských směrů a informovat o duchovních aspektech událostí, to vše patří ke službě veřejnoprávního média. Ba co víc, ne náhodou sídlí Redakce náboženského vysílání na stanici, kterou právě posloucháte, tedy na Šestce, která si jako své motto zvolila větu �pojïte s námi do hloubky�. Šestka navázala na tradici Svobodné Evropy, a ta vždy chápala náboženské pořady jako naprosto samozřejmou součást služby lidem za železnou oponou. Bylo to v dobách, kdy si Američané dali dokonce i na bankovky onu tisíckrát vysmívanou větu �V Boha doufáme�. Tenhle nápis měl ale důležitý smysl ve chvíli, kdy sovětský vůdce Nikita Chruščov bušil v OSN botou do stolu, a kdy vykřikoval: My vás pochováme.
Jaká je tedy budoucnost náboženského vysílání Českého rozhlasu? Řekl bych, že stejná jako budoucnost naší svobody. Jedna z věcí, kterou jsme v uplynulých dvaceti letech zjistili, je prostý fakt, že svoboda není jednou daná. Nespadla nám z nebe. Je třeba ji hájit, pěstovat, a když nám ji chce někdo vzít, tak za ni bojovat. Náboženská víra nikdy nesmí být v konfliktu se svobodou, jinak se stává nebezpečně výbušným materiálem. Když je ale se svobodou v harmonii, pak se stává naopak zrojem obrovské motivace a energie, díky které dokázali lidé už mnohokrát nemožné. Dvacet let od založení náboženské redakce je zde tedy dobrá zpráva. Český rozhlas je ve službách demokracie a porozumění. A při pohledu na období, které je za námi, je určitě na místě pocit vděčnosti. Kromě jiného i vůči vám, posluchačům.