Odebírat RSS
Včera, v neděli 22. 1. 2012, se v rámci večerních studentských bohoslužeb v pražském kostele u Martina ve zdi konala ekumenická bohoslužebná slavnost.
V rámci týdne jednoty křesťanů to není nic neobvyklého, přece se ale výjimečně zdařila.
Neobsahovala žádné fráze o ekumeně. Namísto toho každý ze tří přítomných kazatelů (Mikuláš Vymětal, farář Českobratrské církve evangelické, bratr Šimon z řádu bratří kazatelů dominikánů a Petr Samojský z náboženské společnosti českých unitářů) promluvil na různé biblické oddíly tak, jak je zvyklý. Malachiáše, Žalm 133 a List Efezským odděloval hebrejský nápěv Hine ma tov a spojovalo téma rodiny, jehož se alespoň zdálky dotknuli všichni.
Neobsahovala žádné fráze o ekumeně. Namísto toho každý ze tří přítomných kazatelů (Mikuláš Vymětal, farář Českobratrské církve evangelické, bratr Šimon z řádu bratří kazatelů dominikánů a Petr Samojský z náboženské společnosti českých unitářů) promluvil na různé biblické oddíly tak, jak je zvyklý. Malachiáše, Žalm 133 a List Efezským odděloval hebrejský nápěv Hine ma tov a spojovalo téma rodiny, jehož se alespoň zdálky dotknuli všichni.
Ani v přímluvných modlitbách nijak přehnaně nečněl akcent na spolupráci či na jednotu. Přesto mi okamžiky, kdy po každé přímluvě zaznělo Bože naše sílo-- a my z lavic odpovídali --proměň nás svou milostí, přišly jako nejúčinnější prosba, jaká mohla být pronesena.
Po zpěvu závěrečné písně I když se rozcházíme jsme sešli do krypty. Památkáři na její úpravu prskali už v padesátých letech, díky úklidovému nasazení mládežníků v minulých týdnech ale nyní může sloužit k takovým popovídáním, jako tuto neděli. O semaforech, které dostáváme od Boha do života, včetně toho v řádu, o pestrých unitářích a autonomii jejich jednotlivých sborů, o proměně pojmů Cikán (národnost) a Rom (člověk) a zažertování, jestli se z křesťana náhodou taky nestává nadávka. Přinejmenším jsme se na pár chvil vrátili do podzemí.
Po zpěvu závěrečné písně I když se rozcházíme jsme sešli do krypty. Památkáři na její úpravu prskali už v padesátých letech, díky úklidovému nasazení mládežníků v minulých týdnech ale nyní může sloužit k takovým popovídáním, jako tuto neděli. O semaforech, které dostáváme od Boha do života, včetně toho v řádu, o pestrých unitářích a autonomii jejich jednotlivých sborů, o proměně pojmů Cikán (národnost) a Rom (člověk) a zažertování, jestli se z křesťana náhodou taky nestává nadávka. Přinejmenším jsme se na pár chvil vrátili do podzemí.
Olga Richterová, psáno pro časopis evangelické mládeže Bratrstvo
(redakčně upraveno)
(redakčně upraveno)