1. Nemoc je ohrožením fyzické, psychické, sociální a spirituální integrity člověka. Duchovní služba je součástí komplexní péče o nemocného člověka. Zaujímá svébytné místo vedle služby zdravotníků, psychologů a sociálních pracovníků.
2. Duchovní služba ve všech zdravotnických zařízeních bez ohledu na to, kdo je jejich zřizovatelem, patří k úkolům církve. Církve se shodují v tom, že jsou povolány ke službě potřebným. Zvláštního zřetele a odborné přípravy si zasluhují místa, kde se lidé ocitají pod tlakem, prožívají krize, zápasí o naději a smysl života.
3. Duchovní služba se týká všech pacientů, jejich blízkých a zdravotníků bez ohledu na církevní příslušnost a náboženství. Duchovní služba se řídí přáním toho, komu je poskytována, a bere ohled na jeho/její lidskou důstojnost a mravní integritu. Duchovní služba odpovídá standardům přijatým European Network of Health Care Chaplaincy.
4. Cílem duchovní služby je doprovázení a podpora potřebných. Duchovní služba se neslučuje s jakoukoli manipulací a důsledně nezneužívá toho, kdo je v postavení slabšího.
5. Tváří v tvář duchovním otázkám a hledání současného člověka ustupují rozdíly mezi jednotlivými křesťanskými církvemi do pozadí. Duchovní služba je principiálně ekumenická. Toto pojetí nijak nenahrazuje službu, kterou poskytují duchovní jednotlivých církví svým věřícím. Naopak předpokládá jejich úzkou spolupráci a vzájemnou podporu.
6. Poskytovatel duchovní služby (pracovní název je "nemocniční kaplan") musí splňovat osobnostní a vzdělanostní předpoklady k výkonu své funkce. K osobnostním patří duchovní výbava (naděje a pokora), otevřenost, zájem o druhé, schopnost naslouchat, komunikovat, spolupracovat v týmu, bezúhonnost, etické kvality. Nesmí být rigidní, autoritářský a netolerantní. Ke vzdělanostním předpokladům patří znalost z oboru theologie, religionistiky, etiky a pastorace (absolvovaný praktický výcvik).
K této službě musí být doporučen svou mateřskou denominací (registrovanou církví či náboženskou společností).